Mám ho už víc jak tři roky a stejně bych tu o něm ráda něco napsala, protože si zaslouží všechnu lásku světa. Holandský košík z trhu ve Zlíně. Pracovala jsem tehdy v Hračkářství, plat čistého né víc než sedm a půl tisíce, z toho k volné útratě, kategorie skládající se z čajů a laků nehty, tak tisícovka možná. Bylo léto, vzala jsem to do práce přes trh a tam byl, pod kaštanama, v té zaplavě košíků, tento krasavec.
U mamky jsem dlouhá léta vídávala takový ten látkový košík, co ho má každá stylová paní, s hliníkovým rámem. Sama jsem neměla s čím chodit na nákupy, i když tehdy jsem na nákupy zas tolik nechodila; co mi chybělo, pro to se prostě zaskočilo a těch pár metrů se přejde i se šunkou v ruce přece. Pak ale do práce, nosit si oběd v krabičce zabalené v šátku pěkně na Japonský styl už nebyla taková prča, hlavně když se k tomu přibalila svačina v něčem jiném. Do tašky se to nevleze, v ruce tahat deset věcí trolejbusem není žádná sláva a hliníkový košík je něco k čemu jsem pomalu spěla.
A potom mě zachránil tento proutěný holandský úžasňák s hýbatelnýma ušima, šířkou tak akorát k tělu, velikostí přesně na denní nošení a maximální využitelností. Láska na první pohled. Že jsem si ten měsíc nekoupila svou obvyklou dávku kvalitních čajů mi skoro nevadilo.
