Neplýtvejme

Pro ilustraci, (starší) kolega se někdy před vánoci divil, že mi už bude *ehm ehm* tolik kolik mi opravdu bude. Což jsem si vzala osobněji než bylo zamýšleno a znovu se zahleděla na svůj šatník a doplňky s dotazem "vážně?" 

Vlastním třicet čtyři sponek do vlasů a poslední dobou, tedy upřímně ještě předtím než by bylo opět tipnuto mnohem méně než mi opravdu je, jich tedy moc nenosím. Třeba, víte, mám zlatou sponku ve tvaru čarodějnického koštěte na kterém sedí kočka, nebo sametové sponky do vlasů alá španělské děvčátko nebo korejská holčička. V kombinaci s mým všudypřítomným úsměvem, malým vzrůstem, jemným obličejem, občasnými nedokonalostmi pleti, optimismem a obecnou nechtěnou roztomilostí vzhledu (nemluvě o určitém, logicky, levelu nedospělosti), si se sponkama ve vlasech připadám jako absolutní idiot kterého jednoduše nelze brát vážně. Tak jsem se dostala do doby změny stylu.

Přišel mi stojánek na telefon a opět tady máme zamyšlení. Ach jo. Přemýšlím o tom bezobalu asi víc než se sluší. Nepřijde vám že spousta lidí se snaží jako-by vrátit v čase? Moderní doba přinesla spousta pohodlnosti. Přijde mi, že se jí lidé zbytečně vzdávají ve prospěch něčeho co v konečném důsledku nedělá rozdíl. Jasně že to nechcete slyšet, ale zero-waste je životní styl a životních stylů je na světě moc. Jestli chceme opravdu něco zpravit, musíme lidem přestat zakazovat foukat si vlasy, malovat oči a nehty. Ve spousta věcech není na výběr - krabičky na oběd nejsou keramické, kelímky se slámkama vůbec nejsou a každá druhá věc z běžného života je zlo, humus a měli by jsme se stydět. Tento přístup, zdá se mi velebnosti, zaprvé odrazující a zadruhé nic nedosahující.

Za hodinu půlnoc, zítra po dlouhé době vstávám k obyčejnému pondělí - většinou totiž pondělky chodím do práce schválně až na jedenáct, abych tam mohla strašit až do noci. Je to trochu nezvyk, říkat si žjová, neděla, měla bych jít brzo spát. 

Dojela jsem z vcelku plného víkendu v Břeclavi, roztřídila všechno čisté prádlo, uklidila si zavazadla a přitom se dívala na A little chaos, film od Alana Rickmana. Mám jej moc ráda, je nedokonalý, hrubý a s úžasným soundtrackem - ale hlavně v něm prostupuje chlad který mě fascinuje. Francie za Ludvíka XIV, zdobná doba - přijde mi, že v tom filmu je zlata méně, než v jiných o té době; a i tak je bohatý. 

Což, badumtssss (přípojka!) je tak trochu i o zero waste, nemyslíte? Neobalujeme se pozlátkem. Tak to myslím.