Po cestě domů jsem přemýšlela, jak se mi tak dneska hezky povedlo ničím zbytečně neplýtvat (až na pytlík od donutu z obchodu po obědě - pečivo, a hlavně to šíleně lepkavé, ještě musím vyřešit). Vezla jsem si tortily od oběda a zbytek čaje, kterého jsem si před odchodem z práce udělala moc. Tady ještě vsuvku - víte, proč si nepamatujete cestu domů? Nebo do práce? Jestli jste zamkli auto a podobně? Má to co dělat s tím, jak mozek ukládá vzpomínky; dalo by se to popsat jako střihání filmové pásky a oddělování nepotřebných kousků tak, aby bylo zachováno to "důležité", přičemž náš mozek automaticky vyhodnocuje opakující se kousky jako nepotřebné a nedůležité. Obyčejně člověk přemýšlí, jestli zamkl a neví - ale když opravdu nezamkne, mozek tuto vzpomínku vyřadí z linky opakujících se událostí a vy jednoduše víte (odzkoušeno).
Před půl rokem to, v čem jsem jídlo nosila, vypadalo úplně jinak. Největší změna ale je, že jsem dosáhla přesně toho, o co jsem se, více než méně, podvědomě snažila. Zmiňovala jsem už ve více článcích, že mi stříbrný lesk většiny bezobalových věcí není blízký a proto nemám toliko věcí ocelových, nerez a termo. Chystám sice článek o materiálech důležitých pro bezobal, ale uděláme si takový předskok s tady tímto, jo? Jsem totiž děsně happy a potřebuji to s vámi sdílet.
